Jedeme Velorexem po ose zpátky domů, 11000 kilometrů 🤯

Padlo rozhodnutí. Vracíme se zpátky domů. Po ose. 11000 kilometrů. Možná se to zdá jako absolutní bláznovství, ale nám nic jiného nezbývá. Do Japonska jsme se totiž nedostali. Psali jsme si snad se stovku lidí, patnáct z nich to aktivně řešilo. Obepsali jsme společnosti a přístavy, zkoušeli jsme dokocne zařídit vlastní loď, ale všechny pokusy byly marné. A to všechno jen kvůli jednomu člověku, který se rozhodl nás ignorovat. Kdyby totiž tento člověk vše zajistil v době, kdy jsme ho o to žádali, dnes bychom se vyloďovali v Koreji. Nemá smysl ale držet v sobě zlost. To, že se ten sen rozplynul jednou a tentokrát podruhé, neznamená, že je navždy ztracen. Ve Vladivostoku jsme čekali týden, déle čekat však nelze. V září nám končí platnost ruských víz, takže nemůžeme nic riskovat, musíme se vrátit domů. Čeká nás tedy další výzva. Abychom doma stihli být včas, musíme denně ujet alespoň 500 kilometrů. Možná se ptáte, proč Velorexy nenaložíme do kamionu nebo nenecháme převést Transsibiřskou magistrálou. Tak i to jsme se pokoušeli zařídit, avšak proces naložení, následného převozu a vyložení by byl také časově velmi náročný. Tudíž ani tímto způsobem bychom se domů nemuseli vrátit včas. Je to tedy jen na hadrácích, jak si s tím poradí. Dokázali nás dopravit na konec světa, tak uvidíme, jestli nás z toho konce světa dokáží dopravit taky zpět domů...